Naším ideálem je město maximálně transparentní a otevřené (ve smyslu samosprávného úřadu). Politici jsou ke svým občanům vstřícní a nápomocní. Rozhodování městských institucí funguje podle předem daných procesů bez výjimek, rozhodnutí jsou činěna na základě srozumitelných a veřejně ověřitelných podkladů a každé rozhodnutí je veřejně odůvodněno.
Módní koncept “Smart City” neznamená jen nasazení nejmodernějších technologií v izolovaných funkčních prvcích typu inteligentních odpadkových košů. Je to především zvýšení kvality rozhodování na základě kvalitních a adekvátně interpretovaných dat (částečně získávaných technologicky a díky úzkému zapojení obyvatel města).
Každé skutečně zodpovědné a udržitelné město prosazuje zásady participativní demokracie, to znamená, že nefunguje pouze na bázi čtyřletých volebních cyklů, ale zapojuje své obyvatele do problematiky komunitního, územního i kulturního rozvoje průběžně a zjišťuje zpětnou vazbu na kroky, které volení zástupci v průběhu období činí. V českém prostředí se bohužel za participativní přístupy a metody považuje kde co. Řada místních samospráv a úředníků může mít pocit, že se stačí pouze zeptat či sezvat obyvatele na veřejná projednání. Zapojování občanů je ve skutečnosti kontinuální společenský proces, který nelze rámovat obdobími jednotlivých plánovacích projektů. Participace má být pomocnou sadou nástrojů, díky kterým je část moci delegována přímo občanům (komunitní pracovní skupiny, participativní rozpočty). Takové zapojování občanů má vždy svá úskalí, neboť městské komunity jsou ze své podstaty hierarchické, to znamená, že v nich fungují různé mocenské vztahy. Správně realizovaná participace tak nejen dává hlas těm, kteří se ozývají, ale odhaluje i vnitřní vazby v komunitách tak, aby byla schopna odhalit případnou diskriminaci těch méně aktivních, méně slyšitelných (sociálně slabších či etnicky, genderově a jinak marginalizovaných).
Vývoj Prahy ve 20. a na počátku 21. století z města vytvořil velmi zajímavé a sociálně rozmanité prostředí – původně dělnické čtvrti, sídliště, sídelní kaše za hranicemi města, akumulace lidí z jiných zemí (13 % obyvatel Prahy bylo v roce 2011 jiného než českého občanství). Toto prostředí je v zájmu konsenzuálního vývoje společnosti nutno vnímat a podporovat tak, aby se z Prahy nestalo jen město pro bohatou vyšší střední třídu.